MILOTA
Retrospektivní výstava Miloty Havránkové
Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu
Kurátorky výstavy: Nadja Rovderová, Anna Vartecká

S neobyčejně silným subjektivním prožitkem s fotografıckého obrazu a svodobným zachádzením

MILOTA HAVRÁNKOVÁ: Z CYKLU OŽIVENIE, 1979

navzdory zavedenému rámci se pojí tvorba Miloty Havránkové (*1945). Retrospektivní výstava uspořádaná Galerií hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu u příležitosti autorčina životního jubilea mapuje její dílo od 60. let až do současnosti vyznačující se natolik fascinující vizuálním jazykem, že ten v podobě slov se vedle toho jeví jako nepotřebný. Milotino vyjádření je nespoutané, ale přesně defınující jí sledovaný záměr. Scénář jí poskytl vlastní život a přirozeným vyjadřovacím prostředkem se stala fotografıe. Zvědavost a touha po jejím objevování ji dovedla k originálním formám, kterými předběhla svou dobu. Vizionářské nahlížení dosud nepoznaných možností i jejich posouvání experimenty dodává Milotiným pracem pulzující napětí. Vedle bilancování v proudu času nabývá aktuální pražská výstava podobu samotného Milotina životního příběhu, který se rozhodla vyprávět prostřednictvím fotografıe. Aktivním až performativním charakterem zásahů do fotografıe ohlašovala nastupující proměnu v přístupu k jejímu zpracování. Činilo těžkosti ji někam zařadit.Vzhledem k rozmanitému spektu jejích myšlenkových i technologických postupů to nebylo ani dost dobře možné. Dostává podoby vzácného úkazu, vynořujícího se z první československé generace vysokoškolsky vzdělaných fotografů. Příležitost studia na Filmové akademii múzických umění v Praze u profesora Jána Šmoka i samotná tvůrčí atmosféra konce 60. let 20. století v okruhu přátel, studentů a budoucích fılmařů působila jako živná půda pro rozvinutí jejího originálního výrazu. Ještě předtím se pohybovala v prostředí fılmových ateliérů Koliba v Bratislavě.Silný zážitek z promítání surrealistických fılmů jí otevřel cestu do subjektivních fotografıckých cyklů. Byli to právě rodinní příslušníci nebo ona sama, kdo se objevoval na jejích stylizovaných portrétech. S oblibou fotografovala svou babičku. Pohledem do tváře nebo rukou vyjadřovala její pokornou a milou povahu; představovala pro ni stabilní článek rodiny, jež ji celou svou bytostí držel pohromadě. S podivem na tehdejší dobu je možné pohlížet na její rané práce, jimiž vyjadřovala složitost vlastního vztahování se ke svému nejbližšímu okolí. Na výstavě je v pestré škále zastupuje výběr z cyklu Premeny, nabývající až metaforických kvalit. Vysoká míra stylizace se tu pojí s intuitivním pocitem nastalých změn v jejím životě. Fotografıe se stala jejím přirozeným komunikačním prostředkem svobodně rozšiřujícím ustálený výrazový slovník.

MILOTA HAVRÁNKOVÁ: STARÁ MAMA, 1965

Po absolvování oboru Výtvarné fotografıe na FAMU nastoupila v 70. letech na Střední školu uměleckého průmyslu v Bratislavě. Svým kreativním přístupem začala ovlivňovat mladou generaci slovenských fotografů, z nichž se výrazně prosadili reprezentanti tzv. slovenské nové vlny. Během svého dalšího pedagogické působení neustala v horečnatém ohledávajích možností fotografıe,pustila se do experimentů s barevnou fotografıí a v tvořivé atmosféře svého ateliéru se dělila o nové zkušenosti s budoucími generacemi fotografů. Aplikace různých technologických přístupům a výtvarných technik ji dovedla do dalších tvůrčích oborů jako např. designu, módy, knižní ilustrace nebo architektury. Právě poslední zmíněnou oblast na výstavě dokládají záběry velkoformátových realizací v architektuře, jimiž ve spolupráci s Vladem Havrilou, Petrem Brezou a Ivanem Markem proměnili rekonstruovaný prostor – Zelený dom (1976) v legendární restauraci s podmanivou atmosférou téměř snového světa.

MILOTA HAVRÁNKOVÁ: Z CYKLU ZROD, 1979

Pohledem na jednotlivá časová období i představené fotografıcké cykly si návštěvník postupně skládá mozaiku Milotina pestrého tvůrčího procesu práce s inscenovanou fotografıí. Navzdory dobově uplatňovaným tendencím laborovala s médiem barevné fotografıe a do své práce zakomponovala poznatky z oblasti pop-artu, op-artu nebo fılmu. V rámci postprodučních metod se v 70. letech dotkla tématu ženské identitya vytvořeného mýtu jejího pasivního přijímání. Vlastní pochybnosti vůči zakoušené ztrátě svobody vyzvedla z pozadí svého příběhu do symbolistní roviny s obecnou platností. S citem pro dynamickou výstavbu komponovala jednotlivé obrazy jako dramatické scény atakující pozornost diváků v rámci kategorií dívání se a vidění. V cyklu Oživení a Zrod (1979) ikonizovala sebe samu ve snaze překlenout nastalý svazující stav. S potřebou nového nahlédnutí vyjevila svou podobu v oživené autentické bytosti. Nadčasově působí její fılm Plný čas, který je datován rokem 1980. Jako volná fúze fotografıe a fılmu ukazuje autorčinu předvídavost v jejich vzájemném spojování a následném šíření jednoduše jako volně se vznášející balóny v jeho záběrech. V prostorové instalaci představují samotné projekční pozadí, na jejichž povrchu se rozkládá promítaný obraz. Návštevník se může nechat unášet jeho imaginativním kouzlem vzešlým z nahlédnutí té nekonečné škály možností i osobního vyznání autorky a jejího vztahu k fotografıi, jež se v podobě vyslaného poselství nese prostorem. Těžko si představit působivější zakončení cesty v rámci první části výstavy. Nutno podotknout, že se autorský tým dobře vyrovnal i se značnou členitostí historických prostor, které neumožňují zrovna moc proměn a svou hmotou dávají najevo, kdo má v místě alespoň na první pohled jasnou převahu. Sytě červené stoličky, číhající v několika kusech téměř v každé místnosti, stylově rozbíjejí jejich strohost a společně nabývají podob kulis. Člověk se může usadit a nechat sklouzávat svůj pohled po vystavěném příběhu z obrazů, všímat si dramatických proměn, zachycených emocí, citlivého přístupu i neutuchající síly experimentovat až za rámec tušeného.

MILOTA HAVRÁNKOVÁ: Z CYKLU NOVÁ MIERA, 2001

V druhém patře historické budovy se nacházejí autorčiny cykly z 90. let až do současnosti. Jak už vyplývá z názvu jednoho z nich, jde o krystalizaci Milotiných vlastních východisk na prahu porevolučních změn. Obrací se k sobě samé a starším pracem, jež v sestavených sekvencích podrobila proměnám ohlašujícím příchod technicistních strategií. Černou dírou (1995) jakoby pojmenovala nástup digitálních médií s pro něpříznačnou silovou přitažlivostí i schopnosti zvrhnutí. Manipulace s obrazem nabývá podoby vkládání různých přemětů do jeho plochy. Osobitou výpovědí je její cyklus s pravítky. I když se dnes tento předmět může jevit jako přežitek doby minulé, ve své podstatě je stále neodmyslitelně spjat s členy její rodiny. Jeho prostřednictvím se vrací ke kořenům, poutům přišitým pevnou nití podobně jako v případě malých taštiček s vyšitými autorčinými iniciály, jež jsou vzpomínkou na jejího otce.

Působivý vizuální styl Milotiných fotografıí vyplavuje na povrch niterné pocity, pro které těžko nacházíme slova. Jako sonda proniká do vnitřních souvislostí křehce plynoucích naším vědomím. Autorka vzdala hold i svému věrnému společníkovi, fotoaparátu Praktisix, který jako nedocenitelný poklad opatřila hned trojicí odlitků v cyklu Next Page (2014). Projevená úcta tak paradoxně zhmotnila jeho fyzickou podobu navzdory vlastnímu účelu v době již bezdotykových možností. Milotino zachycování proměn média fotografıe postupuje citlivou cestou. Odkrývá tak ještě další rovinu, jež upozorňuje na samotný vnitřní hlas fotografıe i potřebu rozumět jeho jazyku. S uvědoměním si rostoucího významu a role v životě jako by si v ní sám našel partnera, který bude pamatovat na jeho sílu i náhlou vlastní moc, když se octne za fotoaparátem. Budou moci společně psát příběh a hlavně ho prožít fotografıí tak jako Milota.